Od Abee...

"Úžasná konzerva, chodím sem s otvírákem, pootveřu a čichám ten smích, lásku, klasiku, čichám ty perly, to úžasné počasí, to přátelství.

Až mi bude smutno, tuhle konzervu plnou štěstí prostě sežeru."

pondělí 23. října 2017

Na Sfingách...

A máme tu jeden ze slibovaných těhotenských článků. Ovšem tenhle je jen slabý odvar toho, co vás čeká, dal by se nazvat mírným zahřívacím kolečkem...

To se tak jednou Nejmilejší zmínil o své kamarádce, která by nás ráda navštívila. Mezi řečí prohodil taky něco o tom, že by nám mohla udělat nějaké ty těhotenské fotky a jen tak mimoděk mi ukázal něco málo z její tvorby.
Což o to, nápad i její snimky se mi líbily, nicméně mě vyděsilo, jak moc mi břicho může ještě narůst. Prohlásila sem, že pokud se chceme fotit, tak co nejdříve, neboť bych nerada vypadala, jako bych měla pod tričkem medicimbal.

Dohodli jsme tedy návštěvu a naši hrubou představu fotek - hlavní role my a nějaké to krušnohorské, lehce ponuré pozadí, přičemž Mimouš a břicho se objeví spíše jen tak mimochodem, pokud vůbec (promiň nám to, dítě naše :-)). Nejmilejší to nijak neprožíval, já se začala těšit a přemýšlela, co si vezmu na sebe...

Byl začátek září, návštěva kamarádky s foťákem nevyšla, já zpanikařila a narychlo domluvila jiného kamaráda s foťákem - Míru. 

Nejmilejší se, byť překvapen, že to tak řeším, podvolil a vyrazili jsme na skalní útvary u Měděnce zvané Sfingy. Tam jsme se zhruba hodinu snažili tvářit přirozeně a fotogenicky.


Nu, možná se nám to moc nevedlo, nicméně Míra je kluk šikovný, hned tak něco ho neodradí a tak vzniklo pár moc hezkých fotek.






Abych ale úplně nemystifikovala, přece jen sem měla vymyšlené dva záběry zaměřené přímo na bříško. Za prvé Mimouš a medailonek s fotkou jeho tety Ukí...
 


A za druhé detail na mnou popsané tílko. Dávno tomu, co sem k němu našla inspiraci na netu...



Díky, Míro!

Podzimní voňavý krambl a příslib doby budoucí

Sama pro sebe jsem se zařekla, že své Parapleečko nikdy nezahltím dvěma tématy - politikou a (vzhledem k současnosti) plkáním o těhotenství.

Což o to, politikou se příliš nezabývám a když už ano, tak spíše zprostředkovaně - tedy přes Nejmilejšího, on je u nás doma hlavní "politolog" :-). Toto předsevzetí se mi tedy jakž takž daří dodržet. Nicméně proběhlé volby a hlavně jejich výsledek mi nedá a cítím silnou touhu se vám svěřit. Tudíž očekávejte malé politické ublinknutí.

Až donedávna bych si nemyslela, že pro mě bude takový problém neplkat zde o těhotenství, miminech, porodech, výbavě, kočáru, předporodních kurzech, porodních asistentkách a lobby velkých porodnic. Chtě nechtě mě tohle téma pohltilo (nevíte někdo, čím by to mohlo být? :-)) a pokaždé, když narazím na nějakou zajímavost nebo zhovadilost, pocítím silné nutkání se o to s vámi podělit prostřednictvím blogu. A držím se, držím. 
Jenže chudák Nejmilejší nemůže všechno pojmout sám. A maminku zas tak často nevidím. Takže mé milé Parapleečko a jeho věrní čtenáři, mějte s Nejmilejším soucit, se mnou trpělivost a v nejbližší době se těšte (nebo "těšte") na veskrze porodnický/těhotenský článek. Juch!

Taky vám přijde vtipný, jak si sama pro sebe ospravedlňuji témata článků? Paplí, ty vole, piš vo čem chceš,všem je to fuk! :-D

Ale dnes začneme trochu z jiného konce. Dnes začneme kolem půl čtvrté hodiny ranní, kdy jsem se probudila a nemohla usnout. Nyní sledujte tok mých myšlenek. Bacha, bude to záhul. Chcete-li, následující řádky přeskočte až k velkému nadpisu. O nic moc nepřijdete. Fakt. Nevěříte? Věřte. Oukej, já vás varovala...

Plného močového měchýře se zbavím celkem snadno, ovšem plné hlavy myšlenek ne. Můj super mozek má totiž naprosto jasnou představu o tom, co chci po půl čtvrté ráno dělat. Spát nebudeš, děvenko! Budeš přemýšlet! O čem? Ale no tak! Je tolik témat, které musíš právě teď a tady promyslet!

Například co by se dalo dát na balkon místo bylinek, které pomalu hynou, případně se již hřejou uvnitř bytu?

Co takhle nějaké malé jehličnany?

Juu...a co kdybysme měli letos stromeček na balkoně v květináči? Třeba by nám tam vydržel i na další rok! A na ten další taky! A pak bysme si ho mohli zasadit na naší budoucí zahradě a měli ho i tam jako vánoční stromeček.

Máme vůbec nějaké ozdoby? A co cukroví a dárky? Budeme mimoušovi nějaké dávat? A budeme mít letos vůbec čas něco takového řešit?

Uf... mam hlavu jako pytlík pukavé kukuřice v mikrovlnce v poslední fázi pukání - co vteřina, to hotové zrnko popcornu. V mysli mi vyskakuje tisíce nápadů...a navíc jsem dostala hroznou chuť na hustou smetanovou polívku s brambory, houbami a vejcem. U nás sme jí odjakživa říkali "kulajda". Až o jednom nechutném prozření jsem zjistila, že se do "opravdové" kulajdy dává kopr. Ble.

Je dost šílené krátce po čtvrté hodině ranní vstát a jít vařit "kulajdu"? Asi jo... ale do lednice bych se stejně mohla podívat. Jee, hele, půlka dýně, tu bych měla co nejdříve spotřebovat. Hmm... kolik jí asi bude? Rychle zvážit - 700 gramů. A když se očistí, přebere a nakrájí, možná dá dohromady tak půl kila. To by bylo tak akorát na ten dýňový kompot, jak o něm Nejmlejší mluvil. Recept jsem zrovna teď o víkendu získala od maminky Nejmilejšího. Schválně tu dýni zkusím zpracovat. Jo, přesně 500 gramů a ještě pár kousků zbylo. Základ na kompot mám - šup s ním do lednice, do zítřka tam bude odpočívat. Ale co s tím zbytečkem?

Je 5 hodin ráno a Nejmilejšímu zvoní první budík. Diví se, kde jsem. Svěřuji se s svou neschopností usnout, ale navzdory tomu se k němu ještě přitulím, třeba se to teď podaří. 

Hmm, nepodaří. 

Je 6 hodin ráno, Nejmilejší vstává a já mám stále chuť na kulajdu. Vařím si maliníkový čaj a přidávám do něj  trochu meduňkového sirupu, třeba mi pomůže ještě zabrat. Loučím se s Nejmilejším a tu mě napadne, co ze zbytkem dýně...

Sláva, konečně se dostávám k jádru věci - receptu na super jednoduchý dezert.

Podzimní voňavý krambl

Na ovocný základ potřebujeme:
3 středně velká jablka, která omyjeme a nakrájíme na kostky
cca 100 gramů omyté nakrájené dýně (případně množství dle chuti nebo dýni úplně vynechte)
1 lžíci medu
3 lžičky třtinového cukru (nebo i méně, záleží na tom, jak kyselá/sladká máte jablka) + 1 lžička skořice
trošku másla, trošku horké vody

Na drobenku potřebujeme:
50 g ovesných vloček
65 gramů změklého másla
30 gramů třtinového cukru (případně i méně, záleží na vás) + 1 lžička vanilkového cukru
85 gramů polohrubé mouky

K podávání nutně potřebujeme:
100 g smetany na šlehání No, vlastně to tak nutné není, nicméně do tuha ušlehaná smetana posune už tak lahodný gurmánský zážitek do ještě lahodnějších nadpozemských výšin.

Poznámka: Uvedené množství je pro 3 malé zapékací misky, které naplníme ovocnou směsí asi do poloviny. Máte-li jen jednu větší, přizpůsobte množství podle jejího objemu. Použít můžete i formu na biskupský chlebíček, malý pekáček či cokoliv, co přežije pobyt v rozpálené troubě.

A jak na to?


Dýni lehce osmahneme na másle, přidáme k ní med, trochu horké vody (cca 2 lžíce), 1 lžičku skořicového cukru a pod pokličkou necháme dusit cca 10 minut. Poté přidáme nakrájená jablka, zbytek skořicového cukru a na mírném plameni dusíme dalších 7-10 minut do změknutí, nikoliv rozvaření.

Směs rozdělíme do zapékacích mističek a necháme chladnout.


Mezitím si rozpálíme troubu na 200°C a super rychle vypracujeme drobenku tak, že smícháme máslo, vločky, mouku, cukry a prsty mneme směs tak dlouho, dokud se nám nevytvoří malé hrudky.



Drobenku navršíme na zchladlou ovocnou směs a necháme zapékat cca 25 - 35 minut. 



Řiďte se vlastní zkušeností s vlastní troubou, cílem je, aby drobenka navrchu zezlátla až lehce zhnědla, jen ji nepřipálit!



Podáváme ještě lehce teplé s domácí šlehačkou, která se nám bude na kramblu právě tak akorát roztékat. Vdechujeme skořicovou vůni podzimu a vychutnáváme si jí v pohodlí domova, zatímco venku fouká vítr a rve poslední barevné listí ze stromů...

Je půl 10 ráno, já mám téměř dopsaný článek a vypitý čaj. Na sporáku mi bublá polévka a v troubě se dopéká jedna testovací mistička kramblu, abych jí mohla vyfotit a sníst. Samo, že až po polévce. Třeba potom ještě usnu. Zbývající dvě mističky a stejně tak šlehačku si nechám na večer, ať z toho má něco i Nejmilejší.



Cože? Že byste chtěli recept i na naší kulajdu? Smůla. To je rodinné tajemství.

:-)