Od Abee...

"Úžasná konzerva, chodím sem s otvírákem, pootveřu a čichám ten smích, lásku, klasiku, čichám ty perly, to úžasné počasí, to přátelství.

Až mi bude smutno, tuhle konzervu plnou štěstí prostě sežeru."

úterý 28. července 2015

Rozárka a její pokoj

Jak sem se zmínila v článku minulém, ó má drahá sestřenička Vlastinka s ó mým drahým pseudošvagrem Járou (je to můj švagr, když je ona moje sestřenka? Asi ne pravý švagr. Takže pseudošvagr :-) ) mají svého prvního potomka, dceru Rozáruš. A to už nějaký ten pátek, konkrétně od Božího Hodu vánočního roku 2014.


Teď budu s odpuštěním trochu osobní a možná dojímavá, ale Vlasta a Jára se mi coby rodiče strašně líbí, a jako si budu jednou brát příklad z rodičů mých (+ z dalších rodičů v mém okolí, i z těch novopečených), tak bych si ráda vzala příklad z nich. Ne ve všem, samozřejmě. Ale minimálně v té jejich akčnosti. Aspoň trochu. Tak. Konec osobní vsuvky :-).


Krom toho se také v září téhož roku natrvalo přestěhovali z Prahy do Chomutova, do domu Járovo rodiny, kde si zrekonstruovali a k obrazu svému upravili byt, jehož součástí je i dětský pokoj. 

 
 A zde malá obyvatelka pokojíku. Už ne jako miminko, ale živé a schopné batole :-)
 
 S maminkou v Praze. Rodina se nezapře ;-)

Vlastinka měla od začátku jasnou představu jakéhosi "lesního pokojíku", kterou sem si dovolila doplnit do stylu designérky se skvělým jménem - Soni Malinové. Malisovi se její jméno tak líbí, že má od ní dokonce lustr (i když ten lustr se mu samozřejmě líbí taky :-) ). Soňa totiž působila i jako designérka v pořadu Čt1 Bydlení je hra. A udělala tam ohromně super pokojík s břízkami, namalovými magnetickou barvou.

 No, nemá cenu cokoliv předstírat, tenhle nápad sem od ní s chutí a beze studu obšlehla. Na jednu stěnu Rozárčinýho pokojíku sem tedy namalovala tři břízky. Nejprve obyčejnou černou a poté šedou magnetickou. Už tak to vypadalo dobře, ale spíš jako buky :-)


Nutno říct, že magnetická barva se ukázala jako zklamání. Možná, že sme se striktně neřídili instrukcemi, ale i tak sem čekala, že 3-5 vrstev této příšerně drahé srandy bude stačit, aby na tom alespoň trochu držel normální magnet. No, ale magnetická folie drží a to musí stačit. Nejrůznější mnou ručně kreslení opeřenci podlepení magnetickou páskou si tedy zanedlouho budou hovět na větvích, kmenech i trávě :-).
Ale nepředbíhejme. Po magnetické přišla na řadu bílá a znovu černá. Na detaily. A nakonec lehce načrtnout trávu. A je hotovo. Tedy, minimálně jedna stěna :-).
 


Na další stěnu si Vlastinka přála jednoduchý košatý strom. Původním záměrem byl jakýsi základ pro poličky. Od toho se během realizace upustilo a přešlo se k jednoduššímu tahu - do větví zatlouci skobičky a na ty věšet nejrůznější kravinky - od plyšových sov přes háčkované pytlíčky na drobnosti až k zarámovaným fotkám :-)

A takhle to začalo. Obrysy v hnědé barvě, poté část větví a kmene opět magnetickou a nakonec hnědá, béžová, bílá, černá. A stínovat, stínovat a stínovat. Až do pozdních večerních a poté i brzských ranních hodin :-)




Ale na výsledek sem pyšná, byť se ozývaly názory ohledně jeho strašidelnosti ;-). Nu, Rozárka bude alespoň od útlého věku zocelována. A kdo se bojí, nesmí do lesa :-D. Ani do "lesního pokojíku".

sobota 18. července 2015

Moje jediný přání je opakování...

....tak ten vdechnutý život Parapleečku moc dlouho nevydržel, což? Nu, ani moji věrní čtenáři nejspíš už nebudou stačit s dechem. Když je nechávám tak dlouho čekat...  možná mi zbyl už jen Malis. A maminka. Ale i ti už pomalu ztrácí trpělivost, že? :-)

Ale o tom mluvit nebudem.

Budeme mluvit o opakující se historii. Jak jistě víte, každý chytrý člověk se ze svých chyb obvykle poučí. A každý chytřejší člověk se poučí i z chyb ostatních (případně si to vyzkouší, aby se sám dostal do pověstné cimrmanovské uličky "tudy ne, přátelé :-) ). A masa chytrých lidí se nadále poučí z historie. Protože historie se co? Opakuje.

A nemusí jít ani o historii světovou. Stačí se podívat na osobní historii. Minulý rok v této době sme byli čerstvě přistěhovaní. Nejmilejší odjel na tábor a já mu připravila překvapení - za pomoci Abee a hlavně Tomáše (vlastně to v podstatě udělal celé on, když se to vezme kolem a kolem :-) ) sem vymalovala náš pronajatý byt. Použitá oranžová na většině stěn mě iritovala tak, že sem neváhala nechat si namíchat žádaný odstín, koupit penetraci a bílý primalex, půjčit si štafle (od Zdeného a Domíí ;-) ) a přemluvit kamarády, aby mi s tím po večerech pomáhali.

Rok se s rokem sešel a my jsme opět přestěhovaní, neboť náš starý byt se prodává (a my ho nechcem :-) ). Nejmilejší je opět na táboře a já opět zavítala do Hornbachu, abych si nad vzorníkem lámala hlavu a opět vycálovala pálku za bílou a za penetraci.Tentokrát v tom ale byly barvy zdí nevinně, odstíny šedofialové a běžové bych zvládla. Viníkem je bývalý nájemník - kuřák. Tabákové "aroma" nesnáším. A hnusožluté stropy od cigaretového dýmu taky.

Zase sem zlanařila své nebohé blízké k malování. Tentokrát to byli ó drahá sestřenička Vlastinka a její manžel Jára. A jejich štafle. A vlastně zas tak nebozí nejsou, pomohli mi totiž nejen z čisté dobroty srdce, ale i pro to, že sem se jim a hlavně jejich pískleti tvořivě vyřádila na stěnách pokoje. Ale o tom později.

Co se změnilo? Dost a vlastně nic. Člověka to nutí bilancovat.

Abee a Tom už nejsou spolu. Ó má drahá sestřenička a Jára jsou rodiči. Naši plzeňští rodičové Ivanka s Vojtou jsou dokonce dvojnásobními rodiči, narodila sem jim další holka do party, Éliška. A tak dále...

A k tomu poučení z vlastních chyb? K tomu nemám co dodat. Já chyby při malování nedělám :-).

Snad jen tu, že vysedávám na blogu, místo abych už konečně dodělala tu zatrachtilou stěnu v obýváku, jejíž výrazná rudá pod bílou stále prosvítá! :-)

Na závěr už jen odkaz na píseň od Tatabojs, jejíž refrén dal nadpis tomuto článku :-)