Od Abee...

"Úžasná konzerva, chodím sem s otvírákem, pootveřu a čichám ten smích, lásku, klasiku, čichám ty perly, to úžasné počasí, to přátelství.

Až mi bude smutno, tuhle konzervu plnou štěstí prostě sežeru."

pondělí 3. listopadu 2014

Devět podivností

Tenhle text jsem sprostě ukradla na fejsbuku - jmenuje se 9 skutečně divných věcí, které dělá každá matka. 
A nejspíš i každá chůva, dodávám, čerpaje z mých vlastních zkušeností z dětského koutku a miniškolky.

1. Očichává zadky svých dětí.

Jestliže ještě nemáte své vlastní potomky, může vás poněkud vyvést z konceptu, že uprostřed společenské konverzace matka plynule odchytí své probíhající dítě, zvedne ho do výše, přičichne si k jeho oplenkovanému zadku a zase jej vypustí - a to vše, aniž by přerušila větu. Zjistit během zlomku sekundy jediným přičichnutím stav v plence dokáží jen matky a těžko říct, zda je to genetickou výbavou, nebo trpělivým cvičením.

Rozhodně trpělivým cvičením. A možná taky citlivostí smyslových receptorů. Od jara pravidelně čichám k dětským oplenkovaným zadkům a jejich stav dokážu určit na 98%.

2. Nediví se žádným potravinovým kombinacím.
Svíčková s rýží? Knedlíky s kečupem? No a co?! Neexistuje na světě potravinová kombinace, která by mohla matku malých dětí překvapit. Má totiž ten nejlepší trénink.


Minulý týden jsem svému bratru předložila houskový knedlík nakrájený na kostičky s kakaem, cukrem a máslem. I když nutno dodat, že nedivit se tomu, jsem se naučila nikoliv ve školce nebo dětském koutku, ale spíše během svých studentských let.
Jo a taky můj bratříček je docela dost vybíravej.

3. Soudí ostatní rodiče.
Můžete být nejtolerantnější člověk na světě, ale jakmile se stanete rodičem (zejména tedy matkou), začnete pátrat ve svém okolí po jiných matkách, které své rodičovské povinnosti zvládají očividně ještě mnohem hůře než vy. A stoprocentně naleznete. A stoprocentně vás to neuvěřitelně potěší.

Omlouvám se všem rodičům za všechny učitele a učitelky. Ale je to tak. Všichni učitelé, stejně jako všechny matky (a všichni otcové), rodiče soudí podle jejich dětí. Nechci vidět, co se se mnou stane, až budu jednou učitelkou a zároveň matkou.

4. Kontroluje, jestli její dítě dýchá.
Kdo nikdy nestál nervózně nad postýlkou a nečekal, až se jeho dítě pohne, nebo nedržel ruku před jeho pusinkou, aby zjistil, jestli dýchá - ten lže. Iracionální obavy z toho, že by dítě mohlo přestat ve spánku dýchat, zná důvěrně každá matka. A ty paranoidnější jsou schopné své dítě i vzbudit, aby se skutečně ujistily.


Chůvy to dělají taky. Máte-li na hlídání dítě, které se vám podaří úspěšně podaří uspat, vaše práce tím rozhodně nekončí. Ale já je nebudím, to fakt nee...

5. Nosí s sebou neustále potraviny.
Vysypte batoh, nebo tašku kterékoli matky, a objevíte balíčky sušenek, pytlíky rýžových chlebíčků, kukuřičných křupek, krabičky s nakrájeným ovocem, sendviče, skleničky s přesnídávkami... Jakmile se stanete matkou, automaticky vám přistane i role svačinářky a je potřeba být dobře zásobená, kdyby vašemu potomkovi hrozila smrt hladem na pískovišti.


Ehm...tenhle bod bych trochu pozměnila. Ve chvíli, kdy jsem se stala učitelkou v miniškolce, zázračně se vylepšila moje životospráva rytmus dne - nemáte možnost se najíst nebo napít jindy než když pijí a jí vaši svěřenci. Takže doba svačinky (ať už odpolední nebo dopolední) znamená nakrájené ovoce, jogurt, müssli nebo lupínky i pro vás. Doba oběda dětí rovná se váš oběd. Polední odpočinek - odpočíváte s dětmi, neboť je známo, že děti se učí příkladem.
Pokud tedy nemáte nějakého nezbedu, který spát nebude a nebude.

6. Tančí na dětské písničky.
Ačkoli by to do rockerky, která za svobodna vymetala všechny kluby a byla schopná protančit noc, nikdo nikdy neřekl, jakmile uslyší Ptačí tanec, nebo Chytila jsem na pasece žížalu, začne si podupávat do rytmu a je pro potěchu svých potomků schopna vystřihnout i neuvěřitelné tanční kreace.


Jojo.

7. Nehne se bez vhlčených ubrousků.
Už několik hodin po porodu každá matka zjistí, že vlhčené ubrousky jsou největším vynálezem hned po žárovce. A používá je při každé myslitelné (a mnoha nemyslitelných) příležitostech. Každá matka totiž ví, že se jejich aplikace rozhodně neomezuje jen na špinavý dětský zadek, ale dají se použít prakticky na jakýkoli povrch.


Vlhčené i normální ubrousky jsou nej!


8. Jí potají.
Neexistuje matka, která by netvrdila dítěti, že se ta čokoláda od babičky zkazila a musela ji vyhodit, že ty sušenky se už přece dojedly dávno a ne, žádnou nutelu jste nekoupili. Pryč jsou zkrátka doby, kdy jste si na chipsech, čokoládě a dalších podobných potravinách pochutnávala večerně. Teď je do sebe soukáte, poněkud potupně, v koutku kuchyňské linky otočená směrem do zdi a ještě pokud možno v předklonu, aby nebylo vidět, že žvýkáte.


Ehm... hlídám-li dítě a dostanu-li přece jen chuť na nějakou tu vlastní dobrotu mimo svačinový nebo obědový čas, přičemž vím, že by se ono dítě okamžitě dožadovalo vlastní svačinky (dítě se učí příkladem, jak je zmíněno výše) ono dítě loudilo a já nechci vypadat jako lakomec (navíc se bojím alergických reakcí, že jo), jak jinak to jako mám udělat než tajně?! :-)

9. Mluví sama se sebou.
Ve vzácných a řídkých okamžicích, kdy se ocitnete na veřejnosti bez dětí se přistihnete, že sama sobě říkáte: "Tak a teď to pěkně zaplatíme a půjdeme." Záleží jen na stupni vašeho postižení, s nímž souvisí to, jak moc nahlas to řeknete a kolik soucitných pohledů od okolních lidí si tím vysloužíte.


Mluvím sama k sobě odjakživa. A myslím, že má profesionální deformace to nijak neovlivnila. Nebo? :-)

pondělí 13. října 2014

To je dizajn, vole, tomu nerozumíš...

Ona: "Jeee, to je hezký.... co to je?"
On: "Hmm...tak teď si uhodila hřebíček na hlavičku."



Aneb Designblok 2014.
Myslím, že jsme si ho užili. Jako správní konzumní diváci.Celý týden nás masírovala média, abychom si pak v pátek řekli, že bychom to teda taky mohli v neděli odpoledne navštívit. Jo. Akci, která trvala celý týden :-).

Ale viděli jsme krásný interiér secesního hotelu Evropa. A vzpomínky z dětství jedné designérky vytvořené z nejrůznějších bonbonů a cukrátek. Taky Ikeu, Kennwood, Jiku a další známé značky. 
A taky méně známý, neznámý nebo amatérský design (kluk ze 3. třídy a jeho vychytávka "Aby se máma při lakování nezamazala" :-) ).

Některý byl povedený. Některý bezúčelný. Některý se blížil spíše konceptuálnímu než užitému umění.

A některý přesně naplňoval hlášku v nadpisu výše :-).   

sobota 20. září 2014

Moje retro-rozjímání

Článek na ČiliChili mě tak trošku přiměl k tomu, zamyslet se nad legendami mého dětství. Možná se v tom najdete i vy ;-)

Fenomén Kelly Family.
Všichni milovali malého blonďatého kudrnatého anděla Angela. A nejlepší bylo domýšlet si anglické texty.
Sá-am tájms aj viš ajvor en eeeendžl,
Sá-am tajms aj viš ajvor jůůů.

Šmoulové
Ty se prý vrací i teď, ale víte jak... není to to, co bejvalo. ;-)
Navíc, já se přiznám, že sem nikdy ty kreslené nesledovala. Ale jejich české předělávky písniček mě hodně bavily - a doteď si je pamatuju.
Tak teda Šmoulinka už vaří makarony,
ví, kdy jde cedit, jak je voda osolena.
Jen ona umí dobře vařit makarony,
Heeeej, makarony!
:-)
  
Esmeralda, Divoký anděl a další telenovely.

Klasika. Já poctivě sledovala jen druhou polovinu Esmeraldy. A dokoukala sem jí. Divokého anděla sem viděla pár dílů, líbila se mi hlavně úvodní písnička, jinak sem zpovykanou Milagros a divnýho (ale pěknýho) Iva, co se neuměl vyjádřit, moc nechápala.


Kačerov 
...jak huriká-án k nám už míří,
auta, laser, aeroplán městem víří...
Kačeři, Rafani, Chip a Dale a jejich Rychlá rota. Ach.

Super max.



Neskutečná televizní stanice sestavená v podstatě jen z dětských a teen seriálů a sitcomů. Některé trošku blboučké, jiné trošku víc, jiné byly super. Hlody a hlášky z upoutávek si do teď s Abee a Domíí přeříkáváme a bavíme se u toho ;-).
Křik studentů. Škola zlomenách srdcí. Čarodějnice školou povinné. Bojíte se tmy. Vlkodlak Tommy. A samozřejmě nesmrtelná Moucha.


Duhová spirála 
K čemu to vlastně bylo? Nevíte? 
Dokázalo to přece chodit po schodech, vytvořili ste z toho efektní umělohmotné boa a "přesýpalo" se vám to z ruky do ruky s nezaměnitelným zvukem... no a to je všechno.


Magnetická tabulka
aneb tablety našeho dětství :-). Nejčastěji sem na tom kreslila cimbuří. Nebo schody. Nic moc jinýho na tom ostatně kreslit nešlo. Ale to neznamená, že sem si neužívala. Jo a když ste něco povrmily, žádné tlačítko "zpět" neexistovalo. Prostě s tím klepat tak dlouho, dokud celý obrázek nezmizel.

Tamagotchi
Elektronické zvířátko. Hit největší. A nepředstíraný smutek, když chcíplo, protože sme na něj zapomněli nebo se vybily baterky.
Přály jsme si ho s Luckou k vánocům (no, přála si ho vlastně hlavně Lucka, já se jen opičila), nadějně rozbalovaly jeden dárek za druhým a nikde nic. Špatně jsme skrývaly zklamání, když tu nám rodiče doporučily prohledat stromek - a tam viselo! :-)


My jsme tedy měly tohodle pejska, ale existovaly i takový vytuněný verze, kde ste si mohli vybrat zvíře z široké nabídky. A to bylo teprve frajerský.

Furby
Přiznám se, tohle potvoru, co nám připomínala Yodu ze Star Wars, jsme nikdy neměly. To ale neznamená, že jsme po něm netoužily (ehm... opět hlavně Lucka :-) ). Prý dokázal stříhat ušima, krkat, chrápat a mluvit cizí řečí! Kdo by to nechtěl?!



Mončičák
Divný pseudo-zvíře, který ze všeho nejvíc připomínalo barevnou pandu. Nikdy sem žádnýho neměla. A ani sem po něm asi nijak netoužila. Nejvíc se mi na něm líbilo jen to jméno. Mončičák.

Trollík


Postavička, která nemá s dnešním fenoménem meme nic společného. Nahatý, vrásčitý a vlasatý cosi s velkýma upřímnýma očima. Milovaly jsme je a staraly se o ně jako o panenky.

Walkman, magnetofonová kazeta a tužka
Jak spolu tyhle tři předměty souvisí? Pokud to víte, měli jste krásné dětství :-) (plné strachu, že se vám baterka ve walkmanu vybije). A vůbec magnetofonové kazety byly pecka. Dodnes bychom někde doma měli mít kazety, na které nás mamka nahrávala, když jsme byli úplně malé. A další, které jsme pak nahrávaly samy. Ten pocit přetáčet kazetu v magneťáku a trefit se přesně do toho místa, kam ste chtěli. Případně se nutit zvednout z postele a poslepu obracet kazetu, která již dohrála, abyste si před spaním pustili ještě druhou stranu.  
Taky dát kazetu z Hurvínkem nebo kterýmkoliv jiným mluveným slovem do autorádia auta, které stálo celou noc na mrazu, nejvtipnější na světě :-). Jak to ty kazeeeetyyy tááááhlooooo aaa Speeeejbl paaak mluuuuviiil taaak dloooouze a hluuuuboooceee.

Bravíčko. Foto román. A samozřejmě rubrika Tenkrát poprvé, případně Láska, sex a trápení.
Strýček Bravíčka sbíral a díky to mu jsme měly ještě se sestřenkou nepřeberné množství (nejen) studijního materiálu. Myslím, že nás to ani nepoznamenalo. Myslím.

Počítač Atari a hry na něm
Do teď si pamatuju jednu textovou adventuru o rytíři - nevíte náhodou někdo, jak se jmenovala? Nepamatuju si z ní nic jiného, než že rytíř chodil a nalézal různý předměty (v paměti mi uvízl slaneček :-) ).. a pak teda asi něco dalšího. Asi.
Později PC a hry na něm
I když já si hraní neužívala, mnohem víc sem byla v roli diváka, našeptávače a rádce, co seděl vedle a prožíval všechno s hráčem (to mi mimochodem zůstalo doteď, jako divák jsem si "zahrála" v podstatě celýho Batmana Arkham Asylum, mnozí by mohli vyprávět ;-) )
 I díky tomu sem byla tak oblíbená - hráč se totiž nemusel střídat ;-).

Pogy a céčka
Zažila sem obojí, céčka mě nijak neuchvátily. Zato pogy.


A hlavně ty "tématický" - měly jsme s Luckou vcelku pěknou sbírku stárworsáckejch ;-). 
Dodnes si pamatuju jednu křivdu - hrála sem s jednou holkou v družině a na začátku jsme si řekly, že budeme hrát "jen tak", což znamenalo, že žádné obehrávání spoluhráče o jeho pogy - samozřejmě hned první hru vyhrála ona a obrácené pogy mi zabrala. Fňuk.
Už jsem s ní pak nikdy nehrála.  

Cigaretový žvejky
Člověk si připadal tak dospěle.

Kindervajíčko
Nejlepší čokoláda na světě (co na tom, že možná nemá nic společnýho s čokoládou) plus hračka jako bonus. 
I když, ruku na srdce, ty skládací mě nezajímaly Měla sem radši postavičky - tučňáky, žraloky, hrošíky...


Super bylo, že ty žlutý umělohmotný pouzdra nešly dost dobře otevřít. Museli ste si pomoci zubama, které už jste měli zadělaný od čokolády. Lahoda.

Co?
Přijdete ještě na další fenomény (nejen) let devadesátých?
:-)

úterý 16. září 2014

Repríza 8 žen

Už je to tak. V pátek 10. 10. 2014 se na vás chystáme a doufáme, že dorazíte v hojném počtu :-)
A protože na plakátovacích plochách bude větší pozornost věnována volbám (pche), musíme si s propagací poněkud vypomoci :-).

Proto bez váhání a klidně sdílejte na blogách, mejlech, fejsbucích a jiných internetech následující text i náš krásný plakát:
8 příběhů, 8 tajemství. A 1 mrtvý muž za zamčenými dveřmi.

Francouzský dramatik, herec a režisér Robert Thomas (1927 – 1989) byl ve francouzské kulturní tradici dlouhá léta spíše opomíjeným a pozapomenutým umělcem, i když jeho osobnost byla bezesporu unikátní. Už v 18 letech přečetl každou hru, která byla ve Francii od r. 1900 publikována a jeho první hra „Man Trap“ okouzlila v r. 1960 Alfreda Hitchcocka natolik, že ji nejslavnější hororový režisér ztvárnil i na stříbrném plátně jako „Trap for a Solitary Man“.

Svými dramaty přispěl Robert Thomas k definování nového žánru comédie policiére, pro který se stalo specifickým hravé spojení komedie a napětí i osobitý humor. A nejinak je tomu i ve hře 8 žen, kterou divadlo Navenek uvádí s částečně adaptovaným textem. Vše, co je pro Thomasovy hry typické - notná dávka napětí, nečekaná odhalení i svébytný humor –, dovádíme v naší inscenaci do nereálné absurdity, přičemž před diváka stavíme nutnost odpovědět si na otázku: je vrahem nutně jen ten, kdo stiskne kohoutek?
  
Hrají: Jana Kalová, Sabina Tumpachová, Tereza Gvoždiáková, Zuzana Bartošová, Eva Žemličková, Pavlína Košťáková, Kateřina Škodová a Věra Losenická 

středa 3. září 2014

Můra na parapetu

On: Juu, ty jo, máme tady úplně obří můru!
Ona: Fakt? Uka?... No joo.
On: Ale asi je mrtvá.
Ona: Ale nee, to vona jenom... (šťouchá do můry prstem, můra však nejeví známky života)
On:... vona je jenom taková posouvací.
Ona: Ale to někdy tak dělaj, že dělaj jako mrtvýho brouka...(dál šťouchá do můry, můra je dál mrtvá)
On: No... tahle dělá spíš autíčko.

pondělí 1. září 2014

Mgr. Pavlí. Ká.

Nemůžu si pomoct, vypadá to pěkně...
Mít vizitky, nechám si je přetisknout :-D

Nu, je to tak, přesně před týdnem jsem úspěšně obhájila svou diplomku. 
(Za jedna, kdyby vás to zajímalo...)

A já cítím radost.
A podivnou melancholii zároveň.
Už nejsem plzeňským studentem ani spolubydlícím.
Už nebydlím v Kadani.

Ale!
Mám Nejmilejšího.
Pořád sem tátova a mámina holčička.
Pavlíkova Pupú.
Pořád mám své UJO :-)
A pořád sem Malisova "sestřenka" :-D

A co z toho plyne?
Že to nejdůležitější zůstává nezměněno ;-).

Teď jen vyřešit, co si vezmu na promoci a smířit se s tím, že holt nebudu mít jedno červené a jedno modré pouzdro, ale dvě červená :-D ;-).

Chichi.

středa 23. července 2014

Už jsem velká II.

Pamatujete si na můj článek zveřejněný zde před cca 5 lety?

Tehdá sem se chlubila, jak už sem velká a chodím na vejšku, kde si pořád jen hrajeme...

Teď už sem dvojnásob velká a ještě k tomu dospělá. Mám totiž první opravdovou práci. A v té si - jak jinak - hrajeme. Celý den :-)


Sem hlavní lektorka tvořivého dětského koutku. Když nelepím papírové koně, tak si hraju na vědce a míchám barvy jako chemické sloučeniny nebo stavím dálnice a rovnám na talíř pečené plastové kuře s velmi chutným plastovým salátem. A když nedělám ani to, tak o tom píšu na fejsbúk.

Jo, já a fejsíčko. Divná kombinace.

Koutek je nově "znovuotevřen", takže vytváříme víceméně stálou klientelu, dětí tedy zatím není přehršle. A tiše doufám, že jich ani přehršle moc často nebude. Byť je kapacita koutku 10-12 dětí, moc si to nedokážu představit, tolik malých raubířů na takovém prostoru :-)

Pokud byste někdo z vás někdy zavítali na pražskou Brumlovku, stavte se v koutku ochutnat naši pizzu z chutného a 100 % bio plastu :-D



pondělí 30. června 2014

Odevzdáno! Přestěhováno!

Ou jé!

K dnešnímu dni odevzdány dva exempláře tmavě modrého výtisku diplomky.

Včetně příloh mají každý 150 stran a 45 000 znaků.A taky dětinské a neprofesionální věnování. Ale mně se líbí a stojím si za ním :-)

A taky trošičku padám na ústa. Poslední noci jsem toho moc nenaspala... :-)




K tomu sem se ještě v rámci tohoto víkendu stihla sbalit a přestěhovat (děkuji za pomoc Nejmilejšími, Malisovi, Romanovi, Vlastince i Josému).





Mé sbalené světské statky... byla to pořádná fuška, kdo zažil, pochopí :-)

Stěhovala sem se z krásného plzeňského bytu do pěkného pražského. Pěkné je na něm hlavně to, že je náš (pronajatý) a je tam Nejmilejší. To, že je v Praze, tak to ani moc ne. Plzeň je Plzeň :-)

čtvrtek 29. května 2014

Opět Modří koně... opět (jak jinak) pro Ukí


Parafráze článku před dvěma lety

Opět se učím na státnice. Fakt.

Tentokrát sem neodevzdávala tmavě modrý index. Mám elektronický.
Stejně tak jsem ještě neodevzdala dva výtisky tmavě modré diplomky. Ale to přijde. Konkrétně za měsíc :-)

Ale opět sem narazila na tmavě Modré koně od Franze Marca, tentokrát v jiné souvislosti (konkrétně v souvislosti vývoje modernistického obrazného vyjádřování, ještě konkrétněji v souvislosti se skupinou Modrý jezdec a jménem Kandinsky, když to chcete vědět. Ale to nechme teď stranou :-) ).

Každopádně sem si opět vzpomněla na modré ihaháčky pro Ukí :-*

Tento článek nemá žádnou vypovídající hodnotu. Pro nikoho kromě mě a mého lehce pověrčivého já :-)
 

neděle 11. května 2014

Mamince...

... protože je nejlepší maminka na světě :-)

Naučila mě být samostatná.
Naučila mě zahustit omáčku nebo polívku jíškou z mouky.
Naučila mě vařit "od oka". 
Naučila mě mít ráda svět.
Naučila mě spoustu věcí.

A hlavně (když už sme v té teatrálnosti :-)) mě porodila. A miluje mě, i když to tolik bolelo :-)


čtvrtek 10. dubna 2014

Dva meče

Tyrion vítá hosta v Králově přístavišti. Jon Sníh není v Černém hradě příliš vítaný. Dany zamíří do Meereenu, největšímu z otrokářských měst. Arya se setkává s dávným přítelem.

Ano. Je to tady. Dlouho očekávaný návrat milovaných hrdinů i nenáviděných zloduchů.

I když u nás pomalu, ale jistě přichází jaro, nenechte se zmýlit. Zima se blíží.

A jaké jsou mé první dojmy? Z prvního dílu 4. série Game of Thrones? Vůbec první epizody, kterou jsem viděla coby již několikrát políbena knižní ságou Píseň ledu a ohně?

1. Princ Oberyn vypadá hodně dobře. Stejně jako Ellaria Písek. Jsou oba dva nádherně zkažení a přitom tak, tak uvěřitelní :-)

2. WTF k Daario Naharisovi?! Jak nesnaším tyhle amerikanismy, tak tady se nic jinýho říct (napsat) nedá. Tenhle týpek, kterým jste nahradili úlisného dlouhovlasého slizouna (který měl alespoň něco společného s knižním Daariem - byl stejně přidrzlý a stejně prostopášný už od pohledu), mi připomíná sice drsného, ale vždy čestného skautíka Aragorna. A to prosím není Daario. Ne, ne a ne.



Jen tak pro zajímavost - toto je kresba dle knižního popisu Daaria Naharise. Chápu, to by bylo asi hodně divoký.


Tohle je první pokus o jeho představitele - posledních několik epizod třetí série.

A tohle je krok vedle. Tomu se říká vývoj - od modrovlasého divouse přes slizounského podivína lehce elfího vzhledu až po neohroženého Hraničáře.

Věděla jsem, že se chystá změna herce, věděla jsem, jak nový představitel bude vypadat, ale... nepřesvědčil mě. Možná přístě...

3. Joffrey je pořád stejná "cunt" :-). Jak taky jinak.

4. Ostříhanému Králokatovi to moc sluší :-)


5. Arya je pořádnej "badass" :-)

To znamená jen jeden z pěti bodů je čistě negativní. Takže jen tak dál!



(a pak, že nemám ráda amerikanismy... ha ha ;-))

úterý 1. dubna 2014

HIMYM... naposled

Právě jsem zkoukla vůbec poslední díl sitcomu How I met your mother
9 sérií, 9 let, Lily, Marshall, Robin, Barney i Ted - všichni zestárli o 9 let.

Konečně jsme poznali matku Tedových dětí. Mně se líbila, tu roztomilost, neohrabanost a "dokonalost pro Teda", tu jsem jí prostě věřila. Jediné, co jsem po těch tvůrcích chtěla (když už to taaaaaak straaaaašně dloooouho natahooooovali) byl sladkobolnej a kýčovitej happyend, kdy jen zjistíme, že Robin a Barney zázračně čekají rodinu, Ted a "matka" jsou šťastný a Marshall a Lily mají tolik dětí, že je ani nespočítají.

Ne.

To mi tvůrci nedopřáli. Místo toho jsem minimálně 3x slzela (ano, u sitcomu), 5x si řekla "Cožeeeeeeee?" a konec mě zastihl s pocitem, že tenhle sitcom nikdy nebyl úplně ze života. Tak proč je ten poslední díl tak pesimisticky reálnej?

NÁSLEDUJÍCÍ ODSTAVEC VYZRAZUJE ZÁPLETKU! SPOILER! SPOILER! SPOILER!



















VÁŽNĚ, LIDI, BUDETE NAŠTVANÝ, POKUD STE TO JEŠTĚ NEVIDĚLI!





















JÁ VÁS VAROVALA!

















SPOILER! SPOILER! SPOILER! SPOILER!
Já to nevydržím. Myslela sem, že to zvládnu napsat i bez vyzrazení, ale nedá mi to. To, že se Barney a Robin rozhodli i navzdory svým povahám, způsobu života, to je dost za vlasy přitažený. I to, jak jim to během poslední série klapalo a seriál nás vlastně pokoušel přesvědčit o tom, že to zvládnou, že se stane zázrak a oni spolu vydrží a budou šťastní. Ale ne. Rozvádí se hned po třech letech manželství.
To, že spolu tak dlouho, takovýmto způsobem parta kamarádu drží, to je taky trochu sci-fi. Samozřejmě všichni chceme, zoufale potřebujeme a sníme o tom, že kamarádi, přátelé, rodina, lidé, se kterými nám je v tuhle chvíli dobře, tak tyhle lidi nikdy neztratíme. Neztratíme s nimi kontakt a vše bude pořád stejné. Budeme denně vysedávat v "baru u McLarenn's", denně řešit úplně všechno, co nás těší i trápí, pořádat filmové maratony, společné oslavy narozenin... že se neodcizíme a bude to tak, jako to bývalo. 
A tak bych chtěla, aby to dopadlo i s partou Ted, Marshall, Lily, Barney, Robin. Ale ne. Dopadne to příšerně reálně. Tak, jako to často dopadá v životě a my pak chceme vrátit čas.
Co říci dál? Barney neplánovaně otcem malé Ellie, Ted se žení až po sedmi letech společného žitota a dvou dětech a nějakých 5 let na to? "Matka" umírá. Jo. V sitcomu. Chápete to?!
A my se od dětí dozvídáme, že to celý, těch 9 let vyprávění vlastně ani nebylo o tom, jak Ted poznal jejich matku. Ne, to nebylo a to sme věděli celou dobu, vždyť ona inkriminovaná osoba se úplně zjevila až na úplném konci 8. série. O čem to tedy bylo? O tom, že jejich tatík je beznadějně zamilovanej do tety Robin a že by jí měl teda určitě pozvat na rande. Protože máme je mrtvá už šest let, tak je načase...
KONEC SPOILERU! KONEC SPOILERU! KONEC SPOILERU! KONEC SPOILERU!











Já vím, je to jen praštěnej sitcom, který poslední sérii, no možná i poslední 3 série stál za pendrek. A to já pendek nemám ráda, takže... Ale myslela sem si, že alespoň to zakončení bude důstojné a já budu moct uzavřít tuto "kapitolu". 
Byl to vlastně můj první seriál v životě, který jsem si tak oblíbila. Barney se stal legendou, Marshall a Lilly vzorovým párem... když se na konci první série rozešli, hrozně sem to prožívala.

Nu nic. Kapitola uzavřena. Ne příliš důstojně, ale i tak. Nebylo to legen... wait for it....dary.

Dad is home. :-)

(A to mi připomíná, svému tatínkovi vše nejlepší k dnešním narozeninám!)

pátek 28. března 2014

Sen o 8 ženách...

... se splnil.

Jo, 26. března se konala premiéra... už je to tak. Znovu sem vstoupila na prkna, která znamenají svět. Znovu jsem prožívala ty motýly v břiše, znovu jsme se rozesmívaly, odbourávaly, zachraňovaly situaci, znovu sme si sahaly na prsa, abychom cítily, jak nám tlučou srdce. Jo, to my fakt děláme a co jako? ;-)

Nechci nic prozrazovat, ostatně, kdo viděl, tak ví. Kdo neviděl, měl by. Tedy alespoň dle mého skromného názoru (a taky dle názoru nadšených diváků :-)). V květnu bude repríza.

Co říci na závěr? Použiji slova mojí maminky... možná trochu teatrálně:

Snad jste se každá pro tu svou roli narodila. Byla jsi natolik přirozená, že jak jsi na začátku vykřikla "Mami!" - málem jsem vyskočila a vběhla na jeviště. A při té konečné scéně jsem téměř vzlykala - no ale znáš mě.
A to ticho v sále při některých scénách... A taneční čísla ... Byly jste tak sehrané... Mělo to spád, napětí, děj...

Takže tak.
 
 

úterý 4. února 2014

To si takhle píšu diplomku...

... a najednou, kde se vzala, tu se vzala - kočka.






A od té doby píšeme diplomku spolu. Nutno dodat, že má občas trochu jiné názory než já. Myslí si například, že pojem konceptová analýza námětu je zastaralý a že dnes se již užívá modernější označení fhdsk;;;jbvkjSMANDn 'jjjjjjjjjjjj". No nevím.

pondělí 27. ledna 2014

Dochází mi dech?

Možná.
Ale nebojte, přichází změna. Revoluce. Cítím jí ve vzduchu. Nevím, kdy přesně přijde, ale přijde.

V současnosti jsem pohlcena sepisováním poznatků, dojmů, zkušeností a strašně chytrých superkeců, které by měly dávat dohromady mou diplomovou práci. Když prokrastinuji, tak tvořivě. Jen ne na blogu. Omlouvám se. Ale jak již bylo nadneseno, zas to přijde. Ta změna. Ou jé.

Zatím se s vámi podělím o moudrost, která tu visí nad monitorem ve studovně pedagogické faktulty:
Buďte na lidi hodní, nebo vám nepřijdou na pohřeb. 
- 100 let Bohumila Hrabala 1914 - 2014.
I když ne, to není ona. 

Chtěla jsem se podělit o moudrost, která má velmi motivační charakter:
Žij, jako bys měl zítra zemřít. Uč se, jako bys měl žít navždy. 
- Gandhí.

A to mi připomělo lidovou moudrost z pitomoučkého amerického sitcomu Step by step neboli Kroku za krokem:

Jean-Luc: Tuto sobotu, já Jean-Luc Rieupeyroux, budu stříhat vlasy někomu tak neuvěřitelně slavnému, že až zjistíte komu, tak to s vámi praští. (...) Lidi, mluvíme o opravdu velké hvězdě. Je to hvězda tak velká, že jí stačí jedno jméno.
JT: Mám to. Madonna.
Jean-Luc: Ne.
Al: Sting?
Jean-Luc: Ne.
Karen: Cher?
Jean-Luc: Ne.
Mark: Gándhí?
Jean-Luc: Ne. Je plešatý a mrtvý.
:D

Pro shlédnutí celého dílu doporučuji Youtube.

To je pro dnešek vše. I tak je toho dost, vzhledem k tomu, co bych MĚLA sepisovat.