Pozdrav ze srdce Entropy

O plzeňských oslavách republiky jsem se zde již zmiňovala, třeba tady nebo i tady. Letošní byly ale speciální, neboť nás do Plzně konečně přijeli navštívit "pražáci" - ó, má drahá sestřenička Vlastimilka se svým přítelem Járou.
Naše snaha vzít je za ukázkových 28,- do Techmánie, aby poznali, co obnáší "věda hrou" a samozřejmě zhlédli Entropu od Černého,

se ukázala jako vskutku naivní. Že bude v Techmánii fronta, to nám bylo jasné. Že tahle fronta bude veliká, i s tím sme byli ochotní se smířit. To, že při vstupu do velikého vestibulu se rovnou staneme součástí konce klikatícího se davu lidí... to už jsme nepřekousli a šli sme raději na oběd s myšlenkou, že si holt Entropu a "vědu hrou" prohlídneme další den za 140,- (studenti za 90,-). A byli sme rádi, že naše návštěva a ani moji adoptivní rodiče Vojta s Ivankou (kteří jsou v Plzni nějakých 5 let) nelitovali vynaložený peníz, neboť (jak sem již psala) interaktivní exponáty i Entropa jim i nám za to stály (byť u mě už potřetí :) ).

Nejmilejší a Jára, foceno v techmaniáckém foto kiosku. Věděli ste, že když sebou budete cukat, ono neutrální zelené pozadí na fotce zůstane? ;)

Po zhlédnutí této fotografie Vlastimilka poznamenala: " Tý jo... Járo, ty jedinej tam vypadáš normálně." :D

Mimo Techmánie jsme za pátek a sobotu stihli taky návštěvu mých rodičů (v pátek - také si naivně mysleli, že půjdou do Techmánie), zoo, PUB (tam sme si dali onen nejlepší burger v Plzni, tedy až na Nejmilejšího - ten okusil žabí stehýnka :) Chutnají jako kuře, možná jen o něco tužší.), lampioňák, ohňostroj (vážně pěknej) a čokoládu, cheescake a čaj v Crosscafé v Mrakodrapu, tedy v 16. patře.

Všechno nejlepší, 1. republiko!

Moc prosím!

Všechny, ale úplně všechny, kdo zabrousí nebo někdy zabrousili na tento blog (Nejmilejší, maminko, tatínku, Abee, Meesho, Domí, Tomáši, Malis, Pavlíku, Honzo, Markétko, Zuzko, Jiříku, babičko, dědo a i vy všichni ostatní!), odpovězte do komentářů na mou jednoduchou otázku:

Jaké první výtvarné umělecké dílo (obraz, socha,...) se vám vybaví???

Klidně můžete anonymně, jen připište věk a stručnou poznámku k vašemu vzahu k umění.Například:

Ahoj, vybaví se mi obraz WX od YZ (případně obraz od YZ, nevim jak se jmenuje nebo obraz WX, ale nevim, kdo je autorem), je mi 45 a o umění se nezajímám. V galerii sem byl naposledy před 30ti lety na školní exkurzi,... atp. :)

Vážně vám děkuju, pomůžete mi konečně naplno rozběhnout mou bakalářku :)

Bojujme za magnetické rybičky!!!

Dle nových směrnic Evropské unie nemůžou děti do 8 let samy nafukovat balónky a do 14 let foukat do frkaček.
Stejně jako si děti nemůžou na táborech opéct buřty nad ohněm a oblíbené plyšové hračky musí být plně omývatelné. Taktéž dětské hudební nástroje a vůbec hračky se zvuky musí být jen a pouze do přesně stanovené hranice decibelů. Na příště se taky dětem zakáže hrát si s magnetickým rybařením - určite si to ještě vybavíte - otáčející se roztomilé rybičky, jak otevírali pusinky s malým magnetem, na který se vy ne a ne trefim oním malým rybářským prutem ;).

Kdyby se těmito směrnicemi řídili moji rodiče, byla bych nesamostatný dement s bezpočtem alergií, astmatem, přecitlivělosti na jakýkoliv větší hluk a omezenými motorickými funkcemi. Díky bohu za ty dary, tohle vskutku nejsem.

Zakažte raději kouřit před dětmi a přísně potírejte matkami (!) vystavené dětské nahotinky na internetu, evropští snílci!!!

Jene Amosi Komenský, oroduj za nás!

Křováci v Národním

Na přelomu září a října sem tak nějak měla cestu do Prahy. Mělo to dva hlavní důvody. Uskutečnit dlouho slibovanou návšvěvu u ó, mé drahé sestřeničky (kdo nás někdy viděl se zdravit, pochopí :) ) a jejího přítele (a mimo jiné jim ukázat Nejmilejšího :) ) a také navštívit Národní divadlo, konkrétně balet Labutí jezero.

Jak jsem se vůbec dostala k tomu, abych zhlédla balet a ještě k tomu v Národním? Odpověď je třeba opět hledat u ó, mé drahé sestřeničky - to jí totiž vytanul na mysl v každém ohledu skvělý nápad.

"Hele, co dáváš babičce k narozeninám?"

"Ještě nevím, proč? Napadá tě něco?"

"Napadlo mě představení v Národním, třeba Labutí jezero nebo něco takhle klasickýho...koukala sem na net a lístky nejsou zas až tak drahý..."

...slovo dalo slovo, rezervace dala rezervaci, bankomat dal peníze, ruka dala lístek a babičky oči se zalily slzami dojetí, když našla v obálce nejen přáníčko, ale i vstupenku do českého svatostánku umění :).

Nechme nyní stranou skvělý nápad a skvělý kulturní zážitek (baletky byly naprosto úžasné, ač sem se bála, že se budu nudit, teď se hanbím, že mě něco takového napadlo! Zírala sem jako u vytržení na celé představení) a pozastavme se nyní nad vhodným oblečením pro tuto událost.

Toto je můjj přibližný outfit, vytvořený na polyvore (doporučuji neklikat - velmi návyková stránka) - bohužel nemám fotografii, kterou bych vám dokázala, jak moc mi to slušelo a jak moc k sobě jdou černé saténové šaty (děkuji Domí), černé punčochy (děkuji ó, mé drahé sestřeničce), perly (děkuji opět Domí), červený kabát (děkuji opět ó, mé drahé sestřeničce) a černé rukavičky (děkuji sobě :) ).

Jen rudá rtěnka mi chyběla.

Ó, má drahá sestřenička měla fialovou dlouhou róbu a paskové střevíčky, stejně tak i babička měla černé večerní šaty. Byli tam lidé v sukních, kvádrech, kalhotových kostýmech, halenkách i honosných róbách.

Pak tam byli i lidé v kapsáčích, trekovkách, džínách, vytahaných tričkách a s bahotem přes rameno A aby mi někdo neplakal v komentářích, že je to jen a pouze český neduh, byli tam i takto vybavení turisté, kteří nehovořili česky, nýbrž anglicky.

Proč?

Proooč?

Chystali se snad poté zdolat Sněžku? Mysleli si, že na svá místa v lóžích budou muset slaňovat? Po představení měli v plánu bivakovat na Kampě? Či je toto nový a veskrze vhodný dress code do divadla, kde většinou čekáte terén, divočinu a přírodní nástrahy?

Lidi, choďte slušně oblíkaní. Když už ne v obyčejný den, alespoň do Národního divadla, na večerní balet by se to hodilo.

Sakra!

V čem se poznávat?

Mám problém.

Týká se školy.

(vážně ste si mysleli, že vás ochudím o školní zážitky a nové, nesmírně zajímavé předměty a postřehy z nich? Nu...to ste se řádně sekli!)

Mám nový, nesmírně zajímavý předmět, Umění a Sebepoznání. V rámci tohoto předmětu se budeme celý jeden semestr zaobírat jedním vizuálním dílem. Rozeberem ho ze všech stran a úhlů, budemem ho interpretovat slovně, psaním i výtvarně, abysme došli k vyššímu poznání sebe samých.
Na 1. seminář sme si každý měli přinést jedno takové dílo a obhájit si, proč by se právě tohle naše dílo mělo stát oním poctěným a vyvoleným. Já vsadila na klasiku, na esteticky krásný obraz, který má co nabídnout a nepotřebuje šokovat. Renoirovy paraplíčka, respektive Deštníky.

Krása, co? Já vím... ovšem, pro sebe hlasovat nemůžu, musím vybrat z dalších 19 děl, které byly představeny a obhájeny, například...

... tohle. David W., Rimbaud in NY :). Ovšem, ač mě postmoderní umění nijak neuráží (šokuje, to možná), Rimbauda nechám v New Yorku, bojím se totiž, co bych o sobě zjistila, kdybych celé tři měsíce zkoumala a rozebírala obraz zahakené tváře a odhaleného penisu.

Já pracně vybírám z těchto 4...

Jan van Eyek, Svatba Arnolfiniů

Frída Kahlo, Autoportrét na hranici mezi Mexikem a USA

John Everett Millais, Ofélie



Joseph Mallord William Turner, Najménotohohleobrazusinemůžuvzpomenout

Z těchto čtyř musím rozhodnout, které tři pošlu do finále - zdůvodněné hodnocení od 1 do 3, přičemž 3 je nejlepší.
Každý má svoje kouzlo, všechny sou plné symbolů a na všechny bych se dokázala dívat celý zimní semestr.

Jsou uklidňující, dynamické, klasické i provokativní.

Poraďte!

24 let...

...tolik by ti dnes bylo, Ukí.

Dnes sem byla na (nejen) tvé výstavě s Nejmilejším. A rozplakalo mě to, samozřejmě, že jo.
Tak to asi má být.

Všechno nejlepší...

Český ráj to napohled

... a je to tady! Slibovaný a (nepochybně) dlouho očekávaný (a nutno přiznat, že vcelku nezáživný...) článek!

Mohla bych se vám horem dolem omlouvat a vymlouvat se na svůj zavirovaný noťas, který putoval ke strýčkovi přes počítače, aby ho uzdravil (a místo ble a fuj Windows Vist nainstaloval ve všem lepší starý dobrý XPéčka), ale tím vás nechci zatěžovat a hlavně zdržovat ;).

Kuk! Právě vás sleduji ze zámku Stránov u Mladé Boleslavi, což byla první zastávka na naši slavné cestě za dobrodružstvím a krásami (nejen) Českého ráje. Tento zámek na kraji vísky Jizerní Vtelno nás překvapil svojí neobvykle a velmi alternativně řešenou otevírací dobou. Zkrátka pokud je kastelán na zámku, zámek je otevřen (de facto v jakoukoliv hodinu i v jakémkoliv ročním období), přičemž samostatný vstup do věže a na arkády, který sme podnikli my je možný až do pozdních večerních hodin. Po prohlídce je už jen slušnost hodit dvacku do kašny na nádvoří ke "zlatým" rybičkám

- výtěžek z ní putuje na opravu kašny v hradním příkopu (nevyfocena).

Poté, co jsme se tedy obšťastnili výhledem z (bohužel) trochu se rozpadající věže, pokračovali sme dál - konkrétně do chatové osady nedaleko Jinolic, kde stál náš "domov" pro příštích pár dní.

Klíče nám byly zadarmo zapůjčeny od hodného kamaráda společně s klíči od novější a modernější chaty, kterou sme v případě nouze (jako, že bychom se třeba chtěli vysprchovat ;) ) byli připraveni použít. Proto nám ani nevadilo, že naše chatička má pouze suchý záchod na verandě, zdroj pitné vody 200 metrů ode dveří a díky její absenci "úrazového" pojištění i nepoužívatelný plynový sporák.

Hned další den se sluníčku moc nechtělo vstávat a zastupoval ho vytrvalý déšť, který ne a nee přestat. Následkem toho se ani nám nechtělo moc z postele, ale nakonec nás náš vrozený optimismus (a hlad) na nohy dostal. Ukázalo se, že onen vrozený optimismus byl v tomto případě vskutku zbytečný a naivní - náš první výlet (po okolí) sme absolvovali v pláštěnkách. A počasí se neobtěžovalo se zlepšit ani na druhý den, kdy naším cílem byly nedaleké Krkonoše, tedy

Labská bouda, obdivované i nenáviděné dílo české architektury,



Jestřabí boudy,



Pramen Labe,





Pančavský vodopád,

horká čokoláda (překvapivě) bez horské přirážky, vypitá při čekání na kyvadlovou dopravu,

Zlaté návrší a v neposlední řadě Nejmilejšího prarodiče a teta. Jak se sami při letmém pohledu na fotky můžete přesvědčit, počasí bylo vskutku luxusní.

Večer po našem krkonošském výletě nás čekalo "menší" společenské unavení s oním hodným kamarádem, dalšími kamarády a také s našimi dorazivšími společníky na víkend - Vítkem a Ivankou.

S nimi sme také další den vyrazili poznávat krásy Hruboskalska, jako například

samotný zámek Hrubá skála, tzv. Hrubice,



kamennou Kapelu,



hrad Valdštejn, který ve skutečnosti už dávno není hradem, ale barokním poutním místem s později vystavěným palácem, jak nám pověděl příjemně povídavý pan průvodce,



a Kopicův statek s nedalekými skalními reliéfy (jako příklad poslouží tyto krásně infantilní slepičky).

Neděle patřila Krčkovicím - místu, kam Nejmilejší již 18 let jezdí na tábor. Za zmínku stojí

naše speleologická výprava do nitra pískovcové skály (na snímku Vítek)



a ne nepodobné zdolání kalibrační úžiny u Věžáku (což není vysoká městská budova, ale rybník).

A pak už honem na hrad Kost, ochutnat vyhlášenou XXL klobásu (mezi náma, obyčejná, jen trochu větší tmavá klobása), skalní obydlí u slepé Barky a konečně i

lovecký zámeček Humprecht, připomínající spíše rotundu.

V jeho komnatách na nás čekal nejen další sympatický průvodce, ale i jeho muzikální kolegové - pán se svýn synem, kteří nám hrou na kytaru a svým i naším zpěvem dokázovali nádhernou akustiku slavnostního sálu.
Navečer nás naši věrní společnící opustili, neboť je volali pracovní povinnosti.

Nás ovšem balení a odjezd čekaly hned druhý den. Ještě předtím sme si ovšem dopřáli poslední výlet - na nedaleké Prachovské skály. Ač jsou tito pískovcoví velikáni jaksepatří slavní, nás nijak zvlášť nenadchli. Tedy spíše ono turistické zázemí - zničené zábradlí, nepořádek, žádné informační tabule (informační je od slova informace, informovat, proto tabule s vyobrazením dobových fotek a upozorněním, že "tyto jedinečné fotografie si můžete koupit jen a pouze v našich pokladnách", s odpuštěním nepočítám.) a v neposledním řadě vstupné (kdyby alespoň bylo vidět, na co je použito...). Nicméně skalní obři a křivolaké uličky mezi nimi vskutku budí respekt.

Co dodat? Snad jen jediné...

...Pozdrav a pusu z dovolené posílají krysy Myrty a dráček Scorch!