aneb jak jsem se snažila dávat pozor na Vizuální kultuře v mezioborových souvislostech.
Vizuální kultura - jak hohosně to zní!
Pavlí (sladkých 18) o ní ve dne, v noci sní.
Vše, co vnímáme kanály vizuálními
(občas se setkáme s jevy nevídanými),
nejen obrazy, nejen plastiky,
nejenom fresky a rustiky.
Reklama, média, filmová struktura
- všechno je vizuální kultura.
Jenže teď na přednášce sedí,
Pavlí (sladkých 20), do prázdna jen hledí.
Ne, není oborem zklamána, netrpí syndromem vyhoření
(nebýt PSPRO*, nemá ani zdání,
co je to syndrom vyhoření :) ),
jen se tentokrát nudí a nerozumí,
proč si pan docent myslí, že umí.
Že umí učit a zajímavě vykládat?
Komu chce tohle nalhávat?
Nikomu.
Tomu snad nevěří ani on.
(Za okny zastavil kamion. Asi má červenou.)
A ručičky hodin se nepohnou.
A Zuzka vyrušuje.
A José vyrušuje.
A Pavlí vyrušuje.
A výklad narušuje.
Předsevzetí porušuje.
(A kamion už dávno odjel.
Možná, kdyby tu Plzeň objel,
nemusel čekat na zelenou.)
A ručičky hodin se nehnou a nehnou.
Potvory.
A José si nikdo nevšímá (prý),
až jí to, chudinku, dojímá (prý).
(Jmenuje se Markéta Josefína, mimochodem,
José je přezdívka a čte se foneticky.)
Už jen 20 minut.
Fantasticky.
Půjdem pak s holkama na kafe.
Možná do El Café?
Možná do Cross Café?
Kde se nám nejlépe krafe?
Tématem bude zamilovanost.
Míša Ká je zamilovaná.
Nicky Ká je zamilovaná.
Pavlí Ká je zamilovaná.
Hihi.
* Psychologie práce a organizace, zajímavý to předmět, mimochodem.
středa 23. března 2011
čtvrtek 17. března 2011
Tvůrčí nepořádek...
.. někdo by možná řekl bordel. Ale no tak.
Takhle se připravuje na konzultaci s MAR, neboli rozšiřující malby, vážení. Skicovat, máchat štětcem, rozčilovat se nad kaňkama z tuše. Ty bulvy, co na vás upřeně koukají jsou návrh na ilustraci Kytice - Zlatého Kolovratu.
"Za oči, paní, jinak není, tak mi dal otec poručení,
za dvě oči jest."
"Za oči?! Neslýchaná věc."
Tak mi držte palce, ať mi pan magistr umění úzná alespoň jeden z mých návrhů.
Takhle se připravuje na konzultaci s MAR, neboli rozšiřující malby, vážení. Skicovat, máchat štětcem, rozčilovat se nad kaňkama z tuše. Ty bulvy, co na vás upřeně koukají jsou návrh na ilustraci Kytice - Zlatého Kolovratu.
"Za oči, paní, jinak není, tak mi dal otec poručení,
za dvě oči jest."
"Za oči?! Neslýchaná věc."
Tak mi držte palce, ať mi pan magistr umění úzná alespoň jeden z mých návrhů.
A ty záblesky světla, noční můry a náhlé výbuchy...
Na mém oblíbeném videowebu se před nedávnem objevil klip norského dua Röyksopp, konkrétně píseň What Else Is There.
Éterické vzezření zpěvačky, její ledově modré oči, zpěv, ze kterého jde trochu mráz po zádech a krásný měkký přízvuk.
Co mi ovšem nedá spát, je to, o čem ta píseň vlastně je. Jak píše Broučí Hrdina, autor překladu, o jejím významu se pilně debatuje.
Autonehoda?
Smutná žena v krizi středního věku?
Vzpomínky na dávnou lásku?
Zemětřesení?
Zátiší holandských mistrů 18. století?
Co myslíte?
"...Roads end getting nearer,
we cover distance but not together.
I am the storm, I am the wonder.
And the flashlights, nightmares and sudden explosions..."
Éterické vzezření zpěvačky, její ledově modré oči, zpěv, ze kterého jde trochu mráz po zádech a krásný měkký přízvuk.
Co mi ovšem nedá spát, je to, o čem ta píseň vlastně je. Jak píše Broučí Hrdina, autor překladu, o jejím významu se pilně debatuje.
Autonehoda?
Smutná žena v krizi středního věku?
Vzpomínky na dávnou lásku?
Zemětřesení?
Zátiší holandských mistrů 18. století?
Co myslíte?
"...Roads end getting nearer,
we cover distance but not together.
I am the storm, I am the wonder.
And the flashlights, nightmares and sudden explosions..."
čtvrtek 10. března 2011
Důležitá otázka!!!
Kupujete jogurt Pierot?
Jíte jogurt Pierot?
Omýváte kelímek od jogurtu Pierot?
Dáváte kelímek od jogurtu Pierot Pavlí?
Jíte jogurt Pierot?
Omýváte kelímek od jogurtu Pierot?
Dáváte kelímek od jogurtu Pierot Pavlí?
NE?!
Tak s tim, sakra začněte!
Tak s tim, sakra začněte!
:)
Potřebuju kelímky na jednu školkovou akci, budeme do nich sázet řeřichu.
Takže vás prosím, kdo tento jogurt kupuje, kelímky skladovat a nevyhazovat!
(docela pozdě, takhle o tom psát, když je potřebuju už za 14 dní, ale aspoň něco :) )
(dle výzkumů mají vysokoškoláci chorobnou potřebu odkládat dané povinnosti na poslední chvíli)
Takže vás prosím, kdo tento jogurt kupuje, kelímky skladovat a nevyhazovat!
(docela pozdě, takhle o tom psát, když je potřebuju už za 14 dní, ale aspoň něco :) )
(dle výzkumů mají vysokoškoláci chorobnou potřebu odkládat dané povinnosti na poslední chvíli)
Obohacující cesta...
...tramvají dnes po přednášce.
"Hej, nech mě bejt, do píči, ty vole."
"Nasrat, do píči, ty čůráku."
"Ty si, vole, čůrák ztopořenej, vole."
Úryvek přátelského a veskrze intelektuálního rozhovoru tří mladých mužů (odhadem 15-17 let). Předmětem diskuze je nejspíš něco natolik duchaplného a učeného, že nemám šanci to pochytit, natož pochopit.
Ta vybraná řeč!
Ten vtip!
Ten švih!
Ta grácie!
Ta nenucenost!
Důkaz, že poznání a možnost vzdělání sama sebe na vás čeká opravdu všude. I tramvaji se totiž můžete přiučit novým slovům, novým kulturám i zvykům.
Teď vážně.
Chalani, jděte s timhle do píči, ty vole.
"Hej, nech mě bejt, do píči, ty vole."
"Nasrat, do píči, ty čůráku."
"Ty si, vole, čůrák ztopořenej, vole."
Úryvek přátelského a veskrze intelektuálního rozhovoru tří mladých mužů (odhadem 15-17 let). Předmětem diskuze je nejspíš něco natolik duchaplného a učeného, že nemám šanci to pochytit, natož pochopit.
Ta vybraná řeč!
Ten vtip!
Ten švih!
Ta grácie!
Ta nenucenost!
Důkaz, že poznání a možnost vzdělání sama sebe na vás čeká opravdu všude. I tramvaji se totiž můžete přiučit novým slovům, novým kulturám i zvykům.
Teď vážně.
Chalani, jděte s timhle do píči, ty vole.
Česko-Slovenský Coco-Tata víkend
aneb jak Pavlí vyrazila za kultůrou. S Meeshou do Orfea a s P. do Měšťanské Besedy.
Po Cocottech nastoupila na orfeovská "prkna, která znamenají svět" slovenská partička Horkýže slíže (jejíž zpěvák už několikrát pobavil publikum při vystoupení Cocottů, například když si při písničce "Kopem, kopem" dával "kytarová" solíčka na lopatu :) ).
Upřímně? Do Orfea sem přišla na Cocotty, ty jsou má srdeční /nebo srdcová? záležitost. Ale když už, řekla sem si, tak dám šanci i Horkýžům.
No tak nebylo to špatný... Například když zpěvák vyprávěl, jak měli koncert v Bratislavě a on zařval do mikrofonu, kdo neskáče, neni Čech! Docela fó pá, no ne? Naštěstí to zachránil hláškou: "No, do piče, v Praze to fungovalo!", po které se vlastenci Bratislavané rozesmáli a potlačili chuť ho ukamenovat. Z této věty se také stala druhá nejlepší hláška sobotního večera.
Ale ty Horkýže... já nevim. Umí udělat šou, sou relatívně třeba i vtipný, ale sama od sebe bych si je nepustila. Ovšem Meeshu, jak zpívá, že si kvôli tebe oholila nohy a tie ďalšie veci nebo Skóťu s tím jejím: No, ty koky! si vždy ráda poslechnu :).
Další štací mé cesty za kulturním vyžitím byla Měšťanská beseda v Plzni, kde se v neděli odehrál elektro - akustický koncert kapely Tatabojs.
"Dobrý den, my sme kapela Tatabojs z Hanspaulky." - já toho Mardošu zkrátka žeru, jak tuhle větu říká na začátku každého koncertu. Kdo neslyšel, asi nepochopí proč. Taky žeru jeho neschopnost v klidu a v sedě hrát, jak se ukázalo v sobotu. Tenhle basák až po okraj plnej energie umí neskutečně pařit i na židli uprostřed secesního interiéru plzeňské Besedy. Bublajs v jednu chvíli coby zhulený tramp Bobr, který ze zasněným pohledem v dál představoval jednotlivé členy kapely jako Žabáka nebo Páru (to bylo před trampskou verzí písně Tanečnice - moc pěkné, i s improvizovaným vozembouchem :) ), měl taky něco do sebe. Stejně jako příbeh o jeho prvních bicích, Žabákovo kvákání do mikrofonu nebo akustický začátek písně Růžová armáda :).
Kluci z Hanspaulky jsou má nejoblíbenější kapela a taky nejlepší kapela na světě. Mají neustále pařícího basáka, vynikající texty s příběhem, neskutečný charisma, chuť i vůni, vtip i srdce.
O zvuku, případných chybách a tak podobně se tu rozepisovat nebudu, to přenechám muzikálním bloggerům na bandzone. A oni budou rádi :).
"Co tak vyvádíte? Tohle je výchovnej koncert, holoto!" (Zeller, zpěvák - mimochodem obarvenej na blond, klučík :) ) - jedna z nejlepších hlášek večera :). Nemůžu si pomoci, mně se Cocotti stále zkrátka líbí. Moji nejoblíbenější (už) nejsou, ale stále si je ráda poslechnu a nezanevřela jsem na ně po jejich posledním cédéčku (jako dost jiných skalních fanoušků).
Upřímně? Do Orfea sem přišla na Cocotty, ty jsou má srdeční /nebo srdcová? záležitost. Ale když už, řekla sem si, tak dám šanci i Horkýžům.
No tak nebylo to špatný... Například když zpěvák vyprávěl, jak měli koncert v Bratislavě a on zařval do mikrofonu, kdo neskáče, neni Čech! Docela fó pá, no ne? Naštěstí to zachránil hláškou: "No, do piče, v Praze to fungovalo!", po které se vlastenci Bratislavané rozesmáli a potlačili chuť ho ukamenovat. Z této věty se také stala druhá nejlepší hláška sobotního večera.
Ale ty Horkýže... já nevim. Umí udělat šou, sou relatívně třeba i vtipný, ale sama od sebe bych si je nepustila. Ovšem Meeshu, jak zpívá, že si kvôli tebe oholila nohy a tie ďalšie veci nebo Skóťu s tím jejím: No, ty koky! si vždy ráda poslechnu :).
Další štací mé cesty za kulturním vyžitím byla Měšťanská beseda v Plzni, kde se v neděli odehrál elektro - akustický koncert kapely Tatabojs.
"Dobrý den, my sme kapela Tatabojs z Hanspaulky." - já toho Mardošu zkrátka žeru, jak tuhle větu říká na začátku každého koncertu. Kdo neslyšel, asi nepochopí proč. Taky žeru jeho neschopnost v klidu a v sedě hrát, jak se ukázalo v sobotu. Tenhle basák až po okraj plnej energie umí neskutečně pařit i na židli uprostřed secesního interiéru plzeňské Besedy. Bublajs v jednu chvíli coby zhulený tramp Bobr, který ze zasněným pohledem v dál představoval jednotlivé členy kapely jako Žabáka nebo Páru (to bylo před trampskou verzí písně Tanečnice - moc pěkné, i s improvizovaným vozembouchem :) ), měl taky něco do sebe. Stejně jako příbeh o jeho prvních bicích, Žabákovo kvákání do mikrofonu nebo akustický začátek písně Růžová armáda :).
Kluci z Hanspaulky jsou má nejoblíbenější kapela a taky nejlepší kapela na světě. Mají neustále pařícího basáka, vynikající texty s příběhem, neskutečný charisma, chuť i vůni, vtip i srdce.
O zvuku, případných chybách a tak podobně se tu rozepisovat nebudu, to přenechám muzikálním bloggerům na bandzone. A oni budou rádi :).
sobota 5. března 2011
Trapné.
Nejradši bych předchozí článek smazala. Tedy vlastně jen jeho druhý odstavec. Ve stínu dnešních událostí se mi totiž můj optimismus ohledně mého odjezdu ranním vlakem jeví jako opravdu trapný.
Vynikající dedukce, Watsone! Máte pravdu, ujel mi. Ovšem ne z důvodu mé neochoty vstát (vstávala jsem přesně v 5:00!) ale spíše kvůli mé nejapnosti a nedostatku důvtipu. Jaksi mi nedošlo, že milé tramvaje budou jezdit jinak než normálně, když je tak brzo ráno a navíc sobota.
Ovšem nic nenaštvě víc, když si do poslední vteřiny myslíte, že to přeci jen stihnete a pak vám onen vytoužený vláček doslova ujede pod prstem, když si už už chcete otevřít jeho dveře.
Abych dala průchod svému hněvu, alespoň sem nakopla koš, utrousila několik sebelítostivých slziček a pak se stále sípajíc odebrala k hodné (alespoň něco, tahle po ránu) paní u pokladny, která mi prozradila, že další vlake jede v 10:05.
Nu, není mi zkrátka souzeno být letos součástí masopustu.
(přestaň se litovat, Paraplíno, můžeš si za to jedině sama!)
Vynikající dedukce, Watsone! Máte pravdu, ujel mi. Ovšem ne z důvodu mé neochoty vstát (vstávala jsem přesně v 5:00!) ale spíše kvůli mé nejapnosti a nedostatku důvtipu. Jaksi mi nedošlo, že milé tramvaje budou jezdit jinak než normálně, když je tak brzo ráno a navíc sobota.
Ovšem nic nenaštvě víc, když si do poslední vteřiny myslíte, že to přeci jen stihnete a pak vám onen vytoužený vláček doslova ujede pod prstem, když si už už chcete otevřít jeho dveře.
Abych dala průchod svému hněvu, alespoň sem nakopla koš, utrousila několik sebelítostivých slziček a pak se stále sípajíc odebrala k hodné (alespoň něco, tahle po ránu) paní u pokladny, která mi prozradila, že další vlake jede v 10:05.
Nu, není mi zkrátka souzeno být letos součástí masopustu.
(přestaň se litovat, Paraplíno, můžeš si za to jedině sama!)
pátek 4. března 2011
Peněženka. Pekelný kluk. Sobec.
Zajímavý nadpis, že?
Začneme peněženkou - tu sem si totiž jako pravý moula zapomněla, když sem dnes jela tramvají na vlak. Nic člověka, tak nepotěší, jako to, že nemáte čím zaplatit jízdenku a za 10 minut vám to jede. A to nemluvím o adrenalinový cestě zpět na byt - načerno. Kdyby mě zastavil revizor, mohla bych se prokázat akorát tak úsměvem. Což by mu asi nestačilo.
Ale nic není tak horké, jak se uvaří. Zkrátka jsem jela zpět na plzěňský byt s tím, že si budu muset zítra holt přivstat a jet vlakem v 6 hodin, abych se mohla zúčastnit kadaňského Masopustu.
A teď, co s načatým večerem? S malbou pro uměleckého magistra, resp. magistra umění pana Poláčka (I hate that guy! - slovy Teda Mosbyho) jsem se dnes už nazlobila dost, takže sem si řekla, že si dopřeju trochu relaxace a oddechu. Navíc moji adoptivní rodiče i s Akirou (ta je teď poslední dobou hodně otrávená a otravná, má totiž "své dny" a dost špatně to nese. A my s ní. Ještěže je to jen jednou za půl roku) zmizeli (počítám, že domů), mám pro sebe byt, domácí kino a jedna a půl skříně DVDíček a Bluerayů. Hi.
Vybrala jsem z trochu pokleslejšího žánru (není to Star wars, Star trek ani nic od Nolana) a to onoho Pekelného kluka, Hellboye, jak se ve druhém díle potýká se Zlatou Armádou. Říkejte si o tomto filmu, co chcete, ale mně rozhodně nijak nevadí. Je přímočarý, jednoduchý, pohádkově fantaskní i hollywoodsky ucintaný. Ale čím je mi nejvíc sympatický?
Scénou, kde Hellboy pomalu umírá a Liz, jeho vznětlivá dívka (a tím nemyslím jen to, že by měla výbušnou povahu) dostane od jeho Smrti na výběr - "Rudoch" bude žít, ale ona musí vzít na vědomí, že její hoch má v osudu napsáno zničení planety Země, vyhlazení její populace a v neposlední řadě i její utrpění. Co teď? Budoucí svět nebo láska?
Nemám ráda nesobeckost (v takovémto případě). Neskutečně mě naštvala Bria, když se vzdala svojí lásky k Hanovi, aby mu nestála v cestě za jeho snem stát se pilotem Impéria (viz knižní trilogie o Hanu Solovi, doporučuji všem, co jsou zakoukaný do pokřiveného úsměvu tohoto pašeráka). Trapné.
Liz se ho sobecky nevzdá. Proč? Protože ho miluje a teď, v tuhle chvíli chce být s ním. Co jí záleží na možném budoucím utrpení, na zkáze Země. Než aby se ho vzdala, rozhodne, že otec jejích nenarozených dvojčátek bude zkrátka žít a hotovo.
Zamyslete se nad tím. A upřímně, kdo z vás by nesobecky volil smrt toho, koho na světě nejvíc miluje "jen" proto, že jednou možná vyhladí celou populaci?
Já teda ne. Sem sobec. Takže se ti vycpat, Brio a je mi fuk, jaký důvody tě nakonec vedly k tomu, žes opustila Hana, protože on si nakonec stejně našel Leiu. Stěěěrka!
Začneme peněženkou - tu sem si totiž jako pravý moula zapomněla, když sem dnes jela tramvají na vlak. Nic člověka, tak nepotěší, jako to, že nemáte čím zaplatit jízdenku a za 10 minut vám to jede. A to nemluvím o adrenalinový cestě zpět na byt - načerno. Kdyby mě zastavil revizor, mohla bych se prokázat akorát tak úsměvem. Což by mu asi nestačilo.
Ale nic není tak horké, jak se uvaří. Zkrátka jsem jela zpět na plzěňský byt s tím, že si budu muset zítra holt přivstat a jet vlakem v 6 hodin, abych se mohla zúčastnit kadaňského Masopustu.
A teď, co s načatým večerem? S malbou pro uměleckého magistra, resp. magistra umění pana Poláčka (I hate that guy! - slovy Teda Mosbyho) jsem se dnes už nazlobila dost, takže sem si řekla, že si dopřeju trochu relaxace a oddechu. Navíc moji adoptivní rodiče i s Akirou (ta je teď poslední dobou hodně otrávená a otravná, má totiž "své dny" a dost špatně to nese. A my s ní. Ještěže je to jen jednou za půl roku) zmizeli (počítám, že domů), mám pro sebe byt, domácí kino a jedna a půl skříně DVDíček a Bluerayů. Hi.
Vybrala jsem z trochu pokleslejšího žánru (není to Star wars, Star trek ani nic od Nolana) a to onoho Pekelného kluka, Hellboye, jak se ve druhém díle potýká se Zlatou Armádou. Říkejte si o tomto filmu, co chcete, ale mně rozhodně nijak nevadí. Je přímočarý, jednoduchý, pohádkově fantaskní i hollywoodsky ucintaný. Ale čím je mi nejvíc sympatický?
Scénou, kde Hellboy pomalu umírá a Liz, jeho vznětlivá dívka (a tím nemyslím jen to, že by měla výbušnou povahu) dostane od jeho Smrti na výběr - "Rudoch" bude žít, ale ona musí vzít na vědomí, že její hoch má v osudu napsáno zničení planety Země, vyhlazení její populace a v neposlední řadě i její utrpění. Co teď? Budoucí svět nebo láska?
Nemám ráda nesobeckost (v takovémto případě). Neskutečně mě naštvala Bria, když se vzdala svojí lásky k Hanovi, aby mu nestála v cestě za jeho snem stát se pilotem Impéria (viz knižní trilogie o Hanu Solovi, doporučuji všem, co jsou zakoukaný do pokřiveného úsměvu tohoto pašeráka). Trapné.
Liz se ho sobecky nevzdá. Proč? Protože ho miluje a teď, v tuhle chvíli chce být s ním. Co jí záleží na možném budoucím utrpení, na zkáze Země. Než aby se ho vzdala, rozhodne, že otec jejích nenarozených dvojčátek bude zkrátka žít a hotovo.
Já teda ne. Sem sobec. Takže se ti vycpat, Brio a je mi fuk, jaký důvody tě nakonec vedly k tomu, žes opustila Hana, protože on si nakonec stejně našel Leiu. Stěěěrka!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
